HISTORIE STAVBY KOSTELA SV. VÁCLAVA

Podle legendy, kterou jako jediný z kronikářů uvádí Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české (r. 1541), založil kostel sv. Václava na Proseku údajně již kníže Boleslav II. podle pokynu ve snu 13. června r. 970. Světitelem chrámu byl podle Hájka údajně biskup sv. Vojtěch, který měl chrám posvětit 1. října r. 970. Tato data jsou ovšem historicky nevěrohodná, zvláště uvážíme-li, že biskupství pražské bylo založeno až r. 973, sv. Vojtěch byl biskupem až od r. 982, v r. 970 by mu bylo asi čtrnáct (!) let a r. 970 ještě nejspíše nevládl Boleslav II., ale stále ještě Boleslav I. Z toho vyplývá, že si Hájek celou legendu pravděpodobně vymyslel (podobně jako v případě legendy o založení kostela sv. Matěje v Dejvicích a mnohé jiné ve své kronice).

Románský kostel sv. Václava byl nejspíše založen a postaven v druhé polovině 12. století. Vybudování kostela souviselo zřejmě s budováním první soustavy farních a misijních kostelů kolem Prahy za biskupa Daniela I. a krále Vladislava II. V té době byl také postaven i kostel v Bohnicích (r. 1158), o něco dříve postaven kostel (na místě starší rotundy z 11. století) v Dolních Chabrech, dále postaven kostel ve Vinoři a některé další, vzdálenější kostely.

Ani ve středověku, ani později nebyla vesnice Prosek tak velká (ostatně ani neměla svůj vlastní zdroj vody!), aby opravňovala vznik tak (relativně) velkého kostela bazilikálního typu. Kostel tak zřejmě sloužil široké „velkofarnosti“ raně středověkého typu. Kostel, který měl asi od nejstarších dob již nějakou věž, byl také orientačním bodem na křižovatce cest do Staré Boleslavi a zřejmě od nejstarších dob patřil panovníkovi. Význam Proseka vzrostl, když byly kolem Prahy založeny četné vinice Karlem IV., a tyto viničné statky spadaly církevně pod prosecký kostel a odváděly dávky majitelům Proseka, což byli už od poloviny 14. století pražští měšťané, pak majitelé tvrze v Podviní. Statek Prosek byl tehdy většinou spojován se statkem Vysočany.

V roce 1421 byla husitskými vojsky vypálena tvrz v Podviní i ves a kostel na Proseku, který pak dlouhou dobu zůstával v desolátním stavu. Svědčí o tom dodnes pozdně gotické opravy kostela z doby kolem r. 1470-1500, kdy už kostel jako filiální patřil pod správu kostela sv. Martina ve zdi na Starém Městě pražském.

 Tehdy spravovali kostel kněží podobojí (utrakvističtí), a to trvalo až do r. 1621, kdy byli všichni nekatoličtí kněží z Čech vypovězeni. Prvního katolického kněze na Proseku dodnes připomíná nápis na cínové křtitelnici z roku 1622. Byl jím Matěj Novatius Rožmberský.

Nejhorší pohromu pro kostel sv. Václava znamenal až rok 1648. Není úplně jasné, zda poboření kostela měli na svědomí Švédové, nebo snad dokonce císařské vojsko, které ještě před příchodem nepřátelského vojska samo ničilo stavby v okolí Prahy. V každém případě byla poškozena věž kostela, a byla pobořena celá levá boční loď.

Opravy a dostavba kostela se dají datovat od r. 1654, a věž byla znovu postavena r. 1662. Další přestavba věže a oprava kostela je datována pamětní listinou z r. 1732 (která byla nalezena v makovici věže r. 1790 při další opravě věže a znovuuložena i v r. 1829, teprve při opravách r. 1929 byly už staré pamětní listiny uloženy do archivu).

R. 1667 vyzýval kardinál Harrach v listu poddané, aby přispívali na opravy kostela (list je opsán v nejstarší pamětní knize prosecké). Tehdy ještě nestála fara (starší fara zřejmě byla zbořena r. 1648), dočasný zádušní dům byl zřízen r. 1674. Po obnovení samostatné farnosti prosecké (r. 1675). Od té doby byl k prosecké farnosti přifařen i kostel v Dolních Chabrech a – dnes zaniklý – kostel sv. Pavla za Poříčskou bránou. Prvním farářem byl Augustin Salát, jehož náhrobní deska je zachována dodnes u vchodu do kostela.

Další větší opravy kostela souvisely s blížícím se výročím r. 1770, kdy se slavilo (z našeho hlediska údajné) 800. výročí založení kostela. Tehdy byla postavena „nová“ sakristie na východní straně kostela a probourán vchod do ní z hlavní apsidy (a přistavěna i jižní předsíň – dnes už obojí neexistuje). Také oltáře, jichž bylo tehdy v kostele 10, byly zredukovány na 7, „neboť velmi těsným činily kostel“. Ovšem změny v kostele velmi poškodily původní románský a gotický charakter kostela (byla mimo jiné probourána a „zvětšena“ románská okna v hlavní apsidě i na jižní stěně kostela), což vedlo od 19. století k několika návrhům na opravy, které by původní charakter stavby více respektovaly. Ne vždy se tak ale stalo.

V r. 1879 – 1880 byl kostel také nákladně opravován. Tehdy již největším problémem bylo odvodnění kostela, protože terén kolem něj se za staletí zvedl a voda podmáčela základy. Nejprve byla zřízena odvodňovací strouha a pak isolační příkop (který byl později ještě rozšířen).

R. 1889 praskl velký zvon Václav (který již od roku 1712 visel v nové zvonici vedle kostela), který původně pořídil r. 1572 tehdejší (utrakvistický) farář Havel Mělnický (je pochován někde v proseckém kostele). Tento zvon praskl poprvé již r. 1702 a byl r. 1704 přelit mistrem Schönfeldem. Zvon byl tedy znovu přelit r. 1891 a byl ponechán původní nápis s dodatkem o přelití  a znakem Prahy. Je to jediný z historických zvonů, který se dochoval dodnes (další dva z r. 1769, sv. Michal a sv. Barbora, už zanikly).

Počátkem 20. století byl kostel opět zchátralý, a byl vypracován důkladný rozbor jeho stavu (r. 1903) s návrhy na opravy. Ovšem teprve r. 1928 byly vypracovány definitivní návrhy na obnovu kostela na náklady pražského magistrátu (patrona kostela) a hlavní práce byly prováděny v r. 1929 – 1930, ovšem ještě v r. 1931 – 1932 se opravovala statika kostela, a úpravy okolí r. 1934. Ani tyto opravy nevyřešily všechny nedostatky, a proto také v r. 1939 – 1947 pokračovaly menší opravy, v roce 1958 další odvodnění kostela.

Teprve moderní rekonstrukce kostela v r. 1979 – 1981 zásadnějším způsobem zlepšila stav románsko-gotické stavby. Tehdy bylo také radikálněji přistoupeno k úpravě interiéru kostela do dnešní prosté a střízlivé podoby, kdy vyniknou starobylé stavební prvky a jednoduchost liturgického prostoru.

V tomto stavu byl pak kostel udržován průběžnými opravami a údržbou za dlouholetého působení P. Stanislava Prokopa (1979 – 2019) a dnes patří k nejcennějším a nejobdivovanějším románským památkám v Praze.

INTERIER KOSTELA SV. VÁCLAVA

Kostel sv. Václava byl zbudován jako románská bazilika. Navržena byla zřejmě podle svatovítské Spytihněvovy baziliky, nebo snad baziliky sv. Jiří na Pražském hradě ovšem ve zmenšeném měřítku. Velmi podobná „miniaturní“ bazilika tohoto typu stojí například v Tismicích (tam dokonce se dvěma věžemi v průčelí).

Hlavní loď baziliky sv. Václava byla původně osvětlena románskými „horními“ okénky. Dnes jsou tato okna vidět pouze zvenčí, zevnitř byla zaslepena při vložení pozdně gotické klenby. Proto dnes o kostele můžeme hovořit spíše jako o pseudobazilice.

Kostel má hlavní loď a dvě boční lodě doplněné o tři apsidy, přičemž levá je jenom barokní napodobeninou původní pobořené románské apsidy. V bočních lodích bývala tři až čtyři románská okénka, zrekonstruována jsou na jižní stěně. V levé boční lodi jsou ponechána barokní segmentová okna. Zrekonstruována jsou i okna v presbytáři do románské podoby.

Hlavní loď oddělovaly původně od bočních lodí vždy trojice hranatých pilířů, jak je dodnes patrno na patách pilířů. V době Marie Terezie byly poškozené pilíře otesány a obroušeny do podoby kulatých sloupových pilířů a jejich původní románské hlavice byly upraveny barokně.

Také původně nerovné kvádrové románské zdivo bylo obroušeno do hladké podoby jak v hlavní apsidě, tak v pravé boční lodi. Nerovný povrch původního drobnějšího kvádříkového zdiva vidíme pouze v horní části zdí nad oblouky. Zdivo je většinou pískovcové a částečně i opukové.

Hlavní loď byla původně v době románské plochostropá. Dnes je ukončena čtvercovým chórem a podkovovitou apsidou. Boční lodě mají menší podkovovité apsidy. V pravé, původní z 12. století jsou zachovány zbytky fresek ze 13. století (snad kolem r. 1230), které znázorňují apoštoly (horní pás), Zvěstování (ale spíše než zvěstování P .Marii jde o zvěstování Zachariášovi v Chrámu), ve středním pásu je Narození Páně a v dolním Klanění tří králů a Útěk do Egypta. I přes fragmentární dochování fresek jde o mimořádně cenné doklady českého umění. Malíř vycházel nejspíše z knižních iluminací, například asi z rukopisu Cursus sancte Marie, což byla malovaná Bible z majetku svaté Anežky, dnes zachovaná v Morganově knihovně v USA. Nahoře v klenbě apsidy (koncha) byla původně možná freska s korunovací Panny Marie (protože freska s Kristem Vševládcem byla zřejmě v hlavní apsidě) nebo jiný podobný výjev – nezachovala se. Dole je malovaná dekorativní drapérie s „vyšitými“ červenými svastikami. Tento ornament byl používán i našimi Slovany jako symbol Slunce – a po přijetí křesťanství i jako jedna z forem kříže. Bohužel byl zneužit A. Hitlerem k symbolice NSDAP a Německa za nacismu, takže se dnes již v Evropě nepoužívá.

 Z ostatní starší výzdoby baziliky se nic nezachovalo. Pouze původní ústupkový románský portál kostela s hvězdicovými pásy a s ozdobou stáčeného provazce a na viditelné části hlavice jednoho pilastru u vchodu šachovnicový vzor: podobně možná vypadaly původně i hlavice ostatních pilastrů a pilířů. Cenný je ovšem zachovalý původní románsko-gotický zděný kamenný oltář (dnes na něm stojí svatostánek) v jižní boční apsidě.

V době pohusitské byl kostel opraven tak, že do něj byla vložena nová žebrová klenba. Svorník pole při kněžišti nese erb dnes neznámé měšťanské rodiny asi ze Starého Města, který byl dokonce při poslední opravě kostela zrekonstruován i barevně podle nalezených zbytků barev. Pozdně gotické je i velké okno s kružbou, které bylo vsazeno do nově vyzděného západního průčelí. Je vsazeno excentricky, a to proto, aby paprsky zapadajícího Slunce vždy padaly přímo na oltář do kněžiště.

Hlavní loď má tedy dnes křížovou gotickou klenbu, stejně tak i pravá boční loď.

Z hlavního barokního oltáře byl zrestaurován při poslední opravě kostela pouze oltářní obraz a zavěšen v apsidě na své původní místo. Zobrazuje legendární sen popsaný v kronice Václava Hájka z Libočan, kdy spícímu Boleslavovi II. se zjevuje sv. Václav a nabádá ho k postavení kostela na tomto místě „v průseku“ lesa, kudy se kníže údajně vracel z pouti k hrobu svého strýce ve Staré Boleslavi. Jde ovšem o nehistorické ztvárnění legendy, protože v 10. století se ještě nekonaly poutě do Boleslavi k prázdnému hrobu sv. Václava. Tělo sv. Václava bylo totiž již dávno předtím přeneseno Boleslavem I. na pražský Hrad do jeho rotundy sv. Víta. Oltářní obraz namaloval Ignác Raab v polovině 18. století.

Po poslední rekonstrukci kostela byl ponechán v kostele ještě velký obraz Zvěstování a menší zrestaurovaný Ecce homo. Původně zde byly kromě bočních oltářů i dva epitafní obrazy z roku 1628.

Klenba presbytáře měla původně též gotická žebra, ale byla odtesána v roce 1770, kdy zde malíř Josef Statter vymaloval scény ze života sv. Václava. Ty však nebyly dosud restaurovány.

Jak asi původně vypadala prosecká bazilika z vnějšku v románské době, vidíme nejlépe na zrekonstruované jižní zdi, a na dvou apsidách, hlavní a jižní. To, že kolem celé stavby nahoře původně asi probíhal obloučkový vlys, si můžeme uvědomit z druhotně zazděných dvou částí tohoto vlysu v později dodatečně vyzděném z materiálu z pobořeného kostela ze západního průčelí.

Je otázkou, kde stála původní věž kostela, zda měl původní románský kostel vůbec věž od počátku nebo nikoli, a zda byla věž poprvé zbořena už za husitů. Je však jisté, že v 16. a 17. století nějaká věž na kostele existovala, protože je zachycována na vedutách Prahy, kde bývá na obzoru vidět Prosek a jeho kostel. Od roku 1662 byla věž obnovována vždy nad presbytářem. Ve věži byly původně i zvony, ale pro narušenou statiku byla postavena zvláštní zvonice roku 1712 vedle kostela na hřbitově, kam byly zvony přeneseny. Později byly na věž instalovány hodiny, nejstarší jsou dochovány z r. 1874, které jsou dnes uloženy v Národním technickém muzeu.

Předsíň do kostela byla nejméně dvakrát celkově přestavěna, ale vždy byl jako vchod do ní vsazen renesanční portál z roku 1579, se dveřmi z roku 1765.